Projekty ze života: Petra Drahanská — zážitková pedagogika a kniha Učení prožitkem
V nepravidelné sérii Projekty ze života přináším rozhovory, které mají za cíl představit menší i větší projekty z různých oborů a nahlédnout pod pokličku jednotlivým realizátorům. Dnes odpovídá Petra Drahanská, autorka čerstvé knihy Učení prožitkem, se kterou si kromě knihy povídáme hlavně o zážitkové pedagogice.
Petra je lektorka, koučka a metodička na volné noze. Je šéfredaktorkou časopisu Gymnasion. Založila spolek Mokoša věnovaný mezigeneračnímu setkávání žen. Realizuje rozvojové a teambuildingové akce na zakázku. Je garantkou certifikovaného výcviku Metody zážitkové pedagogiky Prázdninové školy Lipnice a v Brně má soukromou praxi. Se svými klienty využívá koučovací a konstelační techniky.
Ahoj Petro, než se dostaneme ke knize, jak bys stručně popsala svoji práci?
PD: Ahoj Miro, děkuji za oslovení k rozhovoru, ale hned na první otázku nevím, jak přesně odpovědět. Před rokem bych řekla, že převážně vedu metodické kurzy “naživo” v rámci certifikovaného výcviku Metod zážitkové pedagogiky Prázdninové školy Lipnice nebo kurzy na zakázky, ale dnes, když už téměř rok kurzy neběží a jsem převážně doma u počítače, je všechno jinak. Možná právě díky tomu jsem ale konečně dopsala a vydala knížku Učení prožitkem, ve které shrnuji své dosavadní lektorské zkušenosti a know-how, jak (se) cíleně rozvíjet prostřednictvím vlastních prožitků. Dočasné odstřižení od lidí a práce v ústraní tomu velmi napomohla, ale zhruba po půl roce už jsem opět pocítila potřebu začít pracovat s lidmi. Přeorientovala jsem se situačně ze skupinové práce více na individuální konzultace a částečně samozřejmě i na on-line.
A co to vlastně obnášelo, realizovat třeba jednu sezónu výcviku Metod zážitkové pedagogiky?
PD: Výcvik je souborem pěti víkendových kurzů, které jsou akreditovány MŠMT, a během kterých provedeme účastníky metodami zážitkové pedagogiky od teoretické přípravy akcí až po trénink reálné práce se skupinou. Každý pak uplatňuje tento způsob práce ve své oblasti podle svých potřeb. Tato metodika totiž nabízí nekonečný prostor pro vlastní kreativitu, a to mě na této práci baví. Kurzy probíhaly vždy jednou za měsíc, v jarním běhu výcviku od února do června a v podzimním od září do ledna.
S jakým zadáním za Tebou lidé v rámci konzultací nejčastěji chodí teď?
PD: V rámci individuálních osobních zakázek jde o klasické life balance koučování. V této době se lidé rozhodují, co je potřeba definitivně opustit, co zachovat a kde vytvořit něco úplně nového. K takovému bilancování je dobré mít nezaujatého průvodce. Dále na základě sepsání již zmiňované knížky také poskytuji odborné konzultace všem, kteří mají chuť využít stávající čas na vytvoření nových vzdělávacích či rozvojových kurzů a modulů. Na základě svých dlouholetých zkušeností totiž vím, jak je důležité si dobře nastavit cíle a následně zvolit správnou formu ke zvolenému obsahu. Jedině pak to všechny baví — lektora i účastníky. Nejvíce na to teď naráží lektoři, kteří jsou situací nuceni překlápět obsahy a scénáře svých stávajících produktů do on-line prostředí. Ale to nemůže bez hlubších metodicko-didaktických zásahů do programu zafungovat, protože forma s obsahem se vzájemně podmiňují. Je naivní si myslet, že to, co jsem dělal/a doposud na živých akcích prostě jen nějak lehce upravím a udělám třeba přes Zoom.
Pojďme ke knize Učení prožitkem. Byla ta myšlenka napsat knihu spíše náhlá, anebo v Tobě spíše postupně dozrávala?
PD: Vize knížky mě držela už dlouho a minimálně tak 5 let zpátky, už mě potřeba něco sepsat vyloženě tlačila. Ale kdo někdy napsal knihu, tak ví, jak je těžké se v tom běžném každodenním kolotoči někam zavřít, odstřihnout se od všeho ostatního a začít soustředěně něco vytvářet. Vyloženě psát a dávat dokupy dílčí poznámky jsem začala tak 3 roky zpátky. Vždycky, když už jsem to chtěla vzdát, tak se na konci výcviku někdo z účastníků zeptal: “To byla nálož, co jsme tady všechno dělali a prožili, kde to najdeme nějak sepsané, abychom se k tomu mohli v klidu a s odstupem vrátit?” A to vždycky ťalo do živého, protože jsem sama cítila potřebu takový souvislý text, který by podpořil jednotlivé pracovní listy k výcviku, mít a odkazovat se na něj.
Jak kniha vznikala a nakolik jsi musela kvůli psaní upravit svůj obvyklý režim?
PD: Já pracuji v tvůrčích vlnách, takže minimálně v počáteční fázi nějaký pravidelný režim nepřipadal v úvahu. Zhruba tak ty 3 roky zpátky jsem si k tomu vždycky sedla během letních prázdnin. Děti někam odjely, dům zůstal prázdný a já s počítačem na klíně v kuse 14 dní psala a psala. Během následujícího roku jsem si pak dělala různé poznámky, sbírala odkazy a další rok v létě se opět zkoncentrovala a s textem více pohnula. Takto to proběhlo třikrát dokola, takže knížka rozhodně není žádná kovidová rychlokvaška. Nicméně v březnu 2020 se právě díky pandemii vytvořil prostor na tu závěrečnou fázi, která už určitou systematičnost a režim vyžadovala. A tím, že jsem nelítala po kurzech, se mi nakonec podařilo vše dotáhnout.
Co Tě jako prvoautorku nejvíc překvapilo?
PD: Vzhledem k tomu, že Učení prožitkem není úplně prvotina, tak jsem zhruba věděla, do čeho jdu. S kolegyněmi jsme již dříve sepsaly knížku Škola zážitkem, která je na webu zdarma ke stažení a mohla by se teď hodit i učitelům, kteří do budoucna přehodnocují svůj styl výuky nebo jsou nuceni se popasovat se slovním hodnocením žáků. Ale to, co pro mě nakonec bylo mnohem větší výzvou než samotné psaní, bylo rozhodnutí stát se kromě autorky také vydavatelkou knihy. A ze své čerstvé zkušenosti už také mohu potvrdit, že napsat knížku je jedna věc, ale volně navazující projektová část, ve které řešíte, jak s knížkou naložit, je další jízda.
Dá se teda říct, že kniha vznikala svépomocí? Zvažovala jsi i to, že by ses opřela o nějakého zavedeného vydavatele? Proč ses nakonec rozhodla právě pro tuto variantu?
PD: Ve hře bylo mnoho variant. Samozřejmě se nabízelo, aby vydavatelem byla Prázdninová škola Lipnice, pod kterou běží výcvik, na který se i v textu knihy často odkazuji. Další možností byla spolupráce s Gymnasionem, v jehož edici je kniha také zařazena. A v neposlední řadě bylo také možné oslovit klasické nakladatelství, jako je třeba Portál, který se na podobně laděné texty zaměřuje. Proběhla řada jednání, ale tím, jaká byla doba a nikdo přesně nevěděl, co a jak bude, to nebylo pro nikoho snadné rozhodování. Já jsem ale vnitřně cítila, že už to nemohu odkládat. Dalším důvodem, proč jsem do toho nakonec šla sama, bylo asi také to, že jsem se nechtěla vzdát možnosti ovlivnit výsledek až do úplného konce včetně grafiky, výběru fotografií či podoby prodejní stránky knihy. Chtěla jsem být také svobodná v rozhodování o případném dalším osudu textu a vyhnout se nevýhodným autorským smlouvám. Pevně věřím, že první vydání této knihy je začátek nějaké nové profesní kapitoly, kterou jen zatím ještě nevidím. V neposlední řadě pak pro mě bylo také rozhodující, že v době, kdy jsem nemohla jezdit na kurzy, mi samotný prodej knih částečně přispíval i do rodinného rozpočtu. S péčí o webové stránky a o databázi kontaktů lidí, kteří se o danou problematiku zajímají, jsem již zkušenosti měla. Samotné zprovoznění prodeje, zavedení platební brány a fakturačního rozhraní už je dnes naštěstí díky dostupným technologiím poměrně snadné i pro takové technické anti talenty, jako jsem já, a se samotnou distribucí mi pomáhá známý, který má zase zkušenosti s touto částí procesu. Takže nakonec to nebylo zas tak složité, jak se původně zdálo. Prostě bylo potřeba začít porcovat slona, postupovat trpělivě krok po kroku, jako v každém jiném projektu, a věřit si.
Jako laik mám zážitkovou pedagogiku spojenou vlastně hlavně s formou hry. Je to správná asociace?
PD: Hra je pouze jedním z možných programových prostředků. Využívat se dají také nejrůznější modelové situace nebo reálné výzvy. Klíčovým principem je využití vlastního prožitku k učení a rozvoji. Jakým způsobem a kdo prožitek skupině zprostředkuje, už je otázkou kreativity každého jednoho lektora. Důležité je, aby předem znal cíl, ke kterému chce účastníky skrze jejich vlastní prožitky dovést. Další možností je využívat reálné prožitky a situace ze života účastníků, které pak lektor reflektuje způsobem, který z nich činí prostředky k učení. Na mnoho lidí sedí hláška ze Samotářů: “Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte!”, ale jiná část lidí si je vědoma, že pokud budou věnovat pozornost tomu, co a jak ve svém životě dělají, budou mít možnost se posouvat, učit se, zlepšovat a růst. I tak se dá přeneseně metodika zážitkové pedagogiky využívat. I já sama jsem se vydáním knížky hodně naučila, mohla bych si teď sama se sebou sednout a zreflektovat, co příště[BS1] udělat jinak a lépe, nebo co jsem se o sobě díky této anabázi nového dozvěděla. Ale stejně tak, jako u koučování je vedení někým zvenčí, kdo má zkušenosti, nenahraditelné. Prostě škola života!
Proto by se mi líbilo, kdyby se v tomto duchu také transformovalo celé školství. Více se propojilo s realitou a klíčovými kompetencemi, které jsou pro náš život zásadní, v duchu konceptu “learning by doing” amerického filozofa a reformátora vzdělávání Johna Deweye.
Máme teď začátek roku 2021. Jak už jsi zmínila, mnoho lektorů, kteří měli propracované živé kurzy, se kvůli omezeným možnostem setkávání potýkalo s oříškem, jak převést kurz do online formy. Narazila jsi na někoho, komu se to skvěle povedlo?
PD: Toto téma mě samotnou samozřejmě profesně velmi zajímá. Proto jsme s kolegy z redakční rady Gymnasionu, časopisu pro zážitkovou pedagogiku, který je pro všechny zájemce také zdarma ke stažení, rozhodili sítě a sbíráme aktuální zkušenosti lektorů. Výsledek s konkrétními výstupy a ukázkami by měl vyjít v následujícím čísle během května, ale i tak si myslím, že půjde zatím o jakousi “rekognoskaci terénu a jeho nových výzev”. Už teď je jasné, že vše vychází z primárního individuálního postoje k on-line prostředí. Pokud k tomu má někdo odpor, pravděpodobně nic funkčního nevymyslí. Další otázkou zůstává, co si kdo představuje pod tím, že “se to skvěle povedlo”. Relevantně měřit účinnost zážitkových kurzů je něco, s čím obor zážitkové pedagogiky dodnes bojuje, a to už o něm můžeme mluvit jako o konstituovaném oboru s více než čtyřicetiletou tradicí. Ale získat zkušenosti s převedením prožitkových metod do on-linu s ambicí zasahovat nějak hlouběji a holisticky do struktury osobnosti bude asi vyžadovat nějaký čas, navíc dle mého názoru s nejistým výsledkem. Něco jiného je ale udělat skvělé interaktivní on-line setkání nebo kurz bez té “echtovní, na místě odžité prožitkovosti”. Na takové dílčí úspěchy už jsem narazila a ani to není málo, když to mohu srovnávat s on-line výukou svých dětí, kterou mohu vidět v přímém přenosu díky tomu, že jsme teď všichni doma. A to je povětšinou opravdu bída.
To mě vede k zamyšlení — kdybychom měli porovnat učení prožitkem na straně jedné a na druhé straně měli pestrý kurz (ať už online nebo živý), na kterém se člověk nenudí… Nakolik jde vlastně o stejné věci?
PD: Teď jsi právě skvěle vystihl tu podstatu! Pohybujeme-li se na poli zážitkové pedagogiky, tak gros jejího přístupu tkví v tom, že cíleně zařazuje do procesu rozvoje a učení vlastní prožitek jako ten hlavní zdroj poznání, a ne pouze zábavy. To znamená, že si o věcech jen nepovídáme, ale děláme je, zkoušíme a následně reflektujeme vlastní jednání, emoce i interakce s ostatními. A je-li nejtypičtějším obsahem zážitkových kurzů komunikace, spolupráce, sebedůvěra, hodnotová orientace a vůbec oblast měkkých dovedností, pak bude třeba hledat a vymýšlet takové aktivity, které omezení on-line prostředí unesou. Co si však zatím nedokážu představit, jak by bylo z dlouhodobého hlediska přínosné, kdybychom z výchovně vzdělávacího procesu zcela odstřihli tělo, fyzickou aktivitu, kontakt s přírodou a sociální kontakt s lidmi “naživo”. Vím, že v tomto ohledu asi úplně nejedu s proudem on-linu, ale vlastně je to v mém případě vědomé rozhodnutí. Doufám, že ne příliš staromilecké, ale osobně se toho života “naplacato” trochu děsím a pevně věřím, že se zase brzy budeme moci setkávat, přestože sama nyní on-line prostředí využívám, jak nejlépe dovedu.
Co bys chtěla, aby kniha u svých čtenářů po přečtení reálně změnila? Jak by s ní čtenáři měli pracovat?
PD: Přála bych si, aby případným čtenářům ukázala možnost, že se dá učit a rozvíjet pestře, zábavně, hravě a velmi kreativně. Že se dá i z mála vytěžit velmi mnoho. Že nejsou odkázáni na nějaký jeden správný postup, ale mohou ve svých oborech začít vytvářet skutečně ojedinělé výchovně vzdělávací koncepty a sami se tak stát “pedagogickými umělci”. V tom nejodvážnějším snu bych si přála, aby třeba jednou tato kniha napomohla i ke změně celého konceptu našeho školství a více propojila výuku s reálným životem.
